Dvě největší banky chystají sloučení. Odbory i akcionáři se děsí

Sama je k takovému kroku pobízí, protože v době další ekonomické krize už nechce, aby se německé firmy a podniky musely spoléhat na zahraniční bankovní domy.

Sloučením obou bank by vznikl kolos takového rozsahu, že v Evropě by rázem zůstaly už jen dvě ještě větší banky: britská HSBC a francouzská BNP Paribas. I tak by ovšem s nimi nový německý kolos soupeřil jen obtížně. Model německého bankovnictví totiž do značné míry stojí na úrokovém výnosu. Jenže ten už léta nahlodává Evropská centrální banka se svojí politikou nulových, ba záporných úrokových sazeb. Zatímco v případě německých bank tvoří úrokový výnos zhruba 75 procent zisku, v případě britských nebo francouzských bank představuje jen 50 procent zisku. Navíc britská centrální banka, Bank of England, nenastavila svoji klíčovou sazbu na nulu ani v letech 2016 a 2017, kdy byla historicky nejníže, a nyní už se nachází na úrovni 0,75 procenta.

Extrémně uvolněná měnová politika ovšem není jediným důvodem strádání dvou německých velkobank, které představuje další podnět k jejich sloučení. Zejména Deutsche Bank nyní těžce doplácí na své velikášské plány z minulého desetiletí, spočívající ve snu o „dobytí Wall Streetu“. Do jisté míry se globální bankou, konkurující největším americkým rivalům, stala, ale spíše v negativním smyslu: byla zapojena do takřka každé velké globální „špíny“, která v posledních letech vyšla najevo. Ať už se jednalo o případ manipulace s úrokovou sazbou mezibankovního trhu, o prodej toxických cenných papírů krytých hypotékami, praní špinavých peněz či porušování mezinárodních sankcí.

O moc lépe na tom není ani Commerzbank, i když ta na rozdíl od Deutsche Bank byla v posledním loňském čtvrtletí alespoň zisková. Commerzbank si vylámala zuby na pohlcení Dresdner Bank a v roce 2009 si v době vrcholící finanční krize musela sanovat německá vláda. Ta dodnes v ústavu drží zhruba 15procentní podíl.

Není divu, že politikům sloučení dvou velkobank dává smysl. Části vrcholných manažerů obou bank zřejmě také. Pokud by si svoji pozici po sloučení udrželi, znamená to, že budou zaměstnanci kolosu takového rozsahu, že je jen velmi obtížné představit si, že by jej vláda nechala při případné další krizi padnout. Naopak možné sloučení děsí akcionáře obou bank, a zejména odboráře.

Akcionáři se obávají, že fúze učiní ze dvou molochů moloch ještě větší, tudíž ještě těžkopádnější. Akcie obou bank se proto prodávají za ceny blízké desetiletému minimu. Nejen Commerzbank má špatnou zkušenost z předchozími sloučeními, zejména s uvedenou akvizicí Dresdner Bank. Také Deutsche Bank při slučování pohořela, konkrétně v 2010, kdy ovládla ústav Postbank.

Odboráři se pak z pochopitelných důvodů obávají propouštění. O místo může přijít až třicet tisíc lidí. Z pohledu odborů je nesmyslné slučovat dvě tak velké banky z jednoho regionu, dokonce z jednoho města, Frankfurtu, protože tak vzniká více duplicit, než pokud by se slučovaly banky z naprosto odlišných regionů. Více duplicit značí více propouštění, pochopitelně. Jedním z důvodů špatných hospodářských výsledků bank jsou ale také právě až tuze silné odbory v zemi a přísná regulace pracovního trhu, které bankám závratně zvyšují náklady na pracovní sílu.

Obě banky jsou si blízké nejen geograficky. Obě například poslední dobou také shodně objevily kouzlo retailového bankovnictví, tedy bankovnictví pro drobou klientelu. Legislativní omezení přitom burzovně obchodovaným bankám v Německu neumožňuje přebírat menší spořitelny a družstevní záložny, takže jak Deutsche, tak Commerzbank hledá svůj vlastní způsob, jak drobného střadatele získat.