Svět v obavách: Blíží se měnová válka?

Zisky firem by tak padaly. Mezi nejpostiženější ekonomické celky by patřily eurozóna – a
zprostředkovaně i Česko – a také Japonsko. To proto, že eurozóna a Japonsko jsou v případné měnové válce prakticky bezbranné, jelikož příslušné centrální banky už nemají příliš kam své úrokové sazby snižovat, a tedy jak oslabovat své měny.

Obavy z měnové války jsou ale nyní částečně zažehnány. To dokumentuje zklidnění situace při úterním burzovním obchodování v Asii. Americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa sice v průběhu včerejška ještě přilila oleje do ohně, když Čínu označila za měnového manipulátora, avšak Peking dnes zklidnil trhy paradoxně tak, že postupoval přesně opačně, než by jednání měnového manipulátora odpovídalo. V rámci každodenního stanovování referenčního kursu čínské měny vůči dolaru nastavil kurs na silnější úroveň renminbi, než jakou trh očekával. Peking tím z hlediska trhů vyslal signál, že myslí svá slova vážně, když říká, že se k měnové válce neuchýlí.

V pondělí si tím burzy zdaleka tak jisté nebyly, protože Peking stanovil zmíněný referenční kurs na nejslabší úroveň od loňského prosince. V důsledku se kurs čínské měny propadl vůči dolaru nejníže od roku 2008 a kurs čínské měny určené pro oblasti mimo pevninskou Čínu dokonce spadl nejníže v historii této varianty renmnibi. V úterý se propad obou variant renminbi zastavil, a dokonce došlo k mírné korekci.

Skutečnost, že Trumpova administrativa označila Čínu ze měnového manipulátora, je věru historická, avšak zároveň symbolická. A také paradoxní. Spojené státy totiž „žlutou kartu“ měnového manipulátora nevytáhly od 90. let minulého století. Až právě do tohoto pondělí. Naposledy, v oněch 90. letech, přesněji v roce 1994, ji vytáhly opět na Čínu. Vskutku, Čína dlouhá léta svoji měnu objektivně manipulovala, aby nahrávala svým vývozcům. Takové její jednání je však v současnosti do značné míry passé. A opět to dokládá dnešní krok Pekingu, který se k žádné měnové válce strhnout nenechává a je naopak konstruktivní silou, jež dalšímu propadu své měny brání s nad očekávání silnou vehemencí. Vlastně v uplynulém desetiletí některé země a ekonomické celky – Švýcarsko, Jižní Korea a Tchaj-wan – manipulovaly svoji měnou spíše než Čína, aniž by jim ovšem Washington uvedenou „žlutou kartu“ vystavil.

Ačkoli jej Washington právě nyní označuje za manipulátora, Peking byl málokdy v uplynulých desetiletích tak zdrženlivý stran oslabování své měny. Washington tak neunikne nařčení, že označení Pekingu za měnového manipulátora užil spíše z politických důvodů, například jako záminku pro zavedení další sady cel. Tak jako tak je však třeba ve své podstatě vnímat označení za manipulátora za symbolické, zejména v kontextu současného vývoje. Sankce, jež v důsledku případného prokázání měnové manipulace hrozí, by z hlediska Číny byly „čajíčkem“ ve srovnání s dopadem, který na její ekonomiku mají už zavedená Trumpova cla, o těch zamýšlených nemluvě.

Na druhou stranu je třeba říci, že Čína jedná konstruktivně, neboť jí nic moc jiného ani nezbývá. Pokud tedy nechce podstupovat závratné riziko. Další oslabování čínské měny by totiž mohlo vést k odlivu kapitálu ze země. Proti němu by Peking musel zakročit masivním rozprodejem svých devizových rezerv jako v letech 2015 a 2016.