Eurodluhová unie představuje pro Česko riziko, o kterém se nemluví

Domácí 09. srpna 2020 | 08:03 — Ilona Cílková
Fond obnovy EU je přelomová věc. Tak moc přelomová, se o něm mluví až příliš málo. Vzniká eurodluhová unie. Vzniká v rámci snahy o zachování jednotného trhu EU, kterou musí vítat i Česko. Přesto fond skýtá řadu rizik, včetně růstu nezaměstnanosti napříč celou Unií.
Další 3 fotografie v galerii
Brusel má fenomenální PR / Depositphotos

Mnozí Babišovu vládu kritizují za to, že si mlhavě půjčuje na velký schodek. Mnozí také už přes dva roky pálí do Trumpovy administrativy za to, že zaváděním nových cel narušila mezinárodní obchod. Takzvaný fond obnovy Evropské unie v objemu 750 miliard eur, dojednaný lídry členských zemí minulý týden, v sobě spojuje oboje. A slyšíme prakticky jen potlesk a jásot. Přitom EU, sdružující státy v průměru 2,5krát zadluženější, než je Česko, si půjčuje ještě mlhavěji než Babiš a dluh chce splácet i novými cly, tedy tím, zač byl tolik napadán Trump.

Nezbývá tedy než dít, že Brusel má fenomenální PR. Vybroušené PR by však nemělo zatemnit holou pravdu. Za fond obnovy zaplatí řadový občan EU. Vzhledem k mlhavosti fondu není zatím zcela jasné, jak vlastně. Může to být i ztrátou zaměstnání, upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda.

Za půjčování do fondu bude primárně zodpovědná Evropská komise. To je moment přehlížený, ale zásadní, zejména v kontextu léta trvající debaty o demokratickém deficitu unijního řízení. Do fondu si bude půjčovat přímo Brusel, nikoli členské státy EU. V současnosti je to tak, že členský stát EU, resp. jeho politická reprezentace vzešlá z voleb, si půjčuje, zpravidla vydáním dluhopisu. Část těchto peněz pak pošle do rozpočtu EU. Občan, volič, tedy má stále pod určitou kontrolou to, jak se hospodaří s penězi, které ve formě daní své vládě poskytl či teprve ještě poskytne on, jeho děti, ba vnuci.

Fondem obnovy dochází k „uvzájemnění dluhu“, k ustavení eurodluhové unie. Ta pak snadno může být zárodkem unie fiskální neboli rozpočtové a daňové. Lze si představit, že dalším „logickým“ návrhem Bruselu bude to, aby měl větší pravomoc právě třeba v oblasti stanovování daní. Evropská komise bude argumentovat, že když už si sama přímo půjčuje, měla by mít také širší možnost své půjčky přímo splácet, míní Kovanda.

Zatím jsou totiž její možnosti omezené. Platí proto, že jakékoli případné navýšení splátek jistiny či úroků fondu obnovy, které tedy nepokryje rozpočet EU, zaplatí ze svého, jaksi navíc, daňový poplatník členského státu EU. Na místě je hovořit nikoli o jednom (sedmiletém) rozpočtu EU, který může být překročen, ale hned o několika. Půjčky do fondu obnovy se totiž budou splácet minimálně do roku 2058. Za takřka třicet let si, doufejme, na koronavirus nikdo ani nevzpomene, ale děti a vnuci i ti ještě nenarození budou fond obnovy, jemuž se vir stal záminkou, stále splácet. Nejde ale ani tak o fond obnovy jako o fond záchrany Itálie (Řím má dostat zhruba 28 všech peněz fondu) a hlavně o vytvoření právě dluhové unie.

Dluhovou unii by totiž politici bohatšího severu EU svým voličům jen těžko prodali v jakémkoli jiném čase než v čase krizovém. Koronavirus v tomto ohledu přišel jako na zavolanou. Bez dluhové unie by dříve či později přestalo být zvládnutelné udržení jednotného vnitřního trhu v jeho stávající podobě. Bohaté státy „severu“ v rámci dluhové unie takto v důsledku zajistí další peníze jihu, čímž udrží jednotný trh a svá vývozní odbytiště. Poprvé v dějinách jednotného trhu EU, vzniklého v roce 1993, tak musí být tento největší výdobytek evropské integrace podpírán na dluh. Je to opravdu důvod k jásotu? Francouzské banky mají v Itálii napůjčováno enormní množství peněz, takže i jim dluhová unie uleví. Tím, že se pro fond obnovy podařilo získat celou EU, bude jednotný trh udržován společnou, celounijní finanční silou. Z hlediska Německa či Francie to tedy v důsledku bude levnější, než pokud by jednotný trh měly udržovat jen bohaté státy severu.

Dluhová unie navíc členské státy EU dále vzájemně připoutává. Ovšem spíše v tom smyslu, v jakém jsou k sobě poutáni manželé společnou hypotékou. Případný rozvod si pak rozmyslí důkladněji. Opět: je toto důvod k jásotu? Případný odchod kterékoli ze členských zemí EU bude po vzniku dluhové unie ještě obtížnější a nákladnější, než by byl předtím. A z příkladu brexitu vidno, že i bez existence dluhové unie to byl, a je, proces páchající značné ekonomické a sociální škody. Lépe řečeno, nemusel takovým být, ale bylo snadné, aby se takovým stal, pokud na tom bude politický zájem. A ten byl – a je. Když se manželé s hypotékou rozvádějí, stačí, aby se jeden z nich rozhodl učinit druhému z odluky „peklo“ a rázem se vše nesmírně komplikuje (a prodražuje). To, že dluhová unie vzniká zrovna v době, kdy je dění kolem brexitu stále živé, sice může být náhodné, ale nejspíše není.

Kromě daňového poplatníka zaplatí za půjčky fondu obnovy ještě ... daňový poplatník. Ještě jiným způsobem. Tedy nikoli přes rozpočet EU, do něhož proudí jeho daně skrze veřejnou kasu členské země.

Evropská komise totiž mlhavě, ale přece přibližuje další způsoby, jak se bude za fond platit. Z velké části je zdůvodňuje „zeleně“, což v dnešní Evropě nepochybně zvyšuje politickou průchodnost fondu. Deset miliard eur ročně chce Evropská komise v příštích letech získávat rozšířením systému emisních povolenek v letecké a námořní dopravě. V praxi to znamená, že zdraží letenky nebo zboží převážené v lodních kontejnerech po moři. Zdraží tedy také třeba dovážené exotické ovoce, oděvy či elektronika. Pět až čtrnáct miliard eur ročně pak chce na splácení půjček fondu získávat ze zmíněných nových cel. Ta jsou opět „zelená“. Brusel totiž jimi zatíží produkci dováženou ze zemí, které v jeho očích neuplatňují dostatečně environmentálně progresivní politiku. Může tedy dále zdražit dovoz třeba z Číny, jihovýchodní Asie nebo z USA. Nadto Brusel také formou digitální daně zkasíruje zejména americké giganty typu Facebooku či Googlu. I z jejich daní, podobně jako z dražších letenek či z dražšího ovoce, se pak budou splácet půjčky fondu obnovy.

Samozřejmě, nelze čekat, že si to USA nebo Čína nechají líbit. Pravděpodobně zavedou zase svá odvetná cla na zboží z EU. Vývoz EU tím nenahraditelně ztratí část odbytu. V důsledku proto v EU poroste nezaměstnanost. I ta je tedy asi bude dalším nákladem fondu obnovy, resp. dluhové unie. To však v tuto chvíli řeší málokdo. Bylo nutné využít situace. Politicky se věc zdařila. Ekonomicky je to spornější, náklady se sčítat teprve budou, uzavírá Kovanda. Česko v rychlosti čerpání evropských peněz přeskočilo třetinu zemí EU.

Komentáře
Reklama
Reklama

Mohli jste přehlédnout

Bohuš Matuš je bezesporu velký talent. Jeho život je ale plný trapných afér a ponížení

Kdo má doma krb či krbová kamna, měl by si pořídit také...

Jak správně zazimovat trampolínu. Rozhodně nestačí ji jen...

Zařídit malou kuchyň je velká výzva. Inspirujte se tipy od...

Před nástupem zimy je třeba zazimovat nejen zahradu, ale také...

Zubní pasta má v domácnosti široké využití. Vyčistí...

Na vypínače většina lidí při úklidu zapomíná. Jsou však...

Zavřít reklamu