Český paradox: Proočkovanost u povinných nemocí klesá, zájem o ty nepovinné naopak roste

„Hodně se teď mluví o spalničkách. Když se podíváme na stav před očkováním, tak třeba v roce 1959 byla nemocnost 92 tisíc a celkem 126 malých dětí na ně zemřelo. Současná dětská úmrtnost je nulová už od roku 1980,“ popisuje Ladislav Friedrich.[1] „Problém je, že tato pozitivní čísla lze udržet jen při vysoké proočkovanosti kolem 95 %, jenže současná úroveň klesla cca k 90 %. A to nestačí. Pokud někteří rodiče dítě neočkují s tím, že postačí, když mají očkování všichni ostatní, pak se hluboce mýlí. Kromě svého dítěte navíc ohrožují ty děti, jež z nějakého důvodu očkovány být nemohly,“ dodává.[2]

Pro srovnání, ve Francii v posledních letech na spalničky zemřelo deset dětí poté, co proočkovanost postupně klesla až na 75 %. Francie mj. proto loni zavedla opět u spalniček a dalších sedmi nemocí očkovací povinnost. Podobně se o rok dříve zachovala Itálie.

V České republice lze rozlišit očkování na povinná a dobrovolná. Povinné očkování má plošnou podobu například u spalniček, záškrtu či tetanu, některé nemoci jsou povinně očkovány jen u rizikových skupin, například TBC.

Dobrovolná očkování jsou na úvaze každého pojištěnce – sem patří například očkování proti papilomaviru (HPV), které plně hradí zdravotní pojišťovny do 14 let věku, a pak další, jako je žloutenka, meningitida, klíšťová encefalitida, či chřipka, kde pojišťovny různou formou přispívají z fondů prevence. Příspěvek lze získat i na typicky „cestovatelská očkování“ proti například choleře, tyfu nebo žluté zimnici.

„Pravidelná povinná očkování vyjdou celý systém na zhruba 650 milionů korun ročně a jsou to myslím velmi účelně vynaložené peníze. Ještě o něco víc, 700 milionů, dávají pojišťovny na příspěvky u nepovinných očkování – přes 98 % těchto nákladů směřuje na tři hlavní očkování: proti pneumokoku, HPV a chřipce.“ podotýká Ladislav Friedrich a ukazuje tak na rostoucí zájem lidí o dobrovolnou ochranu proti nemocem.

Jde o zajímavý paradox. Roste jak část společnosti, která odmítá uvěřit prospěšnosti očkování, přeceňuje jeho rizika, nebo prostě spoléhá na to, že bude ochráněna díky očkování ostatních, tak ta část, která po vyhodnocení individuálních přínosů a rizik absolvuje i nepovinná očkování.

„Současný český systém je nastavený rozumně a efektivně z hlediska porovnání přínosů, nákladů i individuální motivace. Musím říct, že řada zahraničních kolegů nám jej závidí, což nakonec ukazuje i znovuzavádění povinných očkování v některých západních zemích,“ uzavírá Ladislav Friedrich.