Itálie má pro vyjednávání s EU dostatek munice

Současný italský kabinet potřebuje financovat poměrné nákladné předvolební sliby, zahrnující daňové škrty, určitou formu univerzálního základního příjmu či reformu penzí.

Evropská komise však bude požadovat předložení nového návrhu rozpočtu. Na jeho vypracování pak bude mít Řím třítýdenní lhůtu. Je to poprvé v historii, kdy Evropská komise takový požadavek vznáší.

Pokud pak Řím nepředloží nový rozpočet, nebo budou úpravy v tom stávajícím nedostatečné, může s ním Evropská komise nakonec zahájit řízení ve věci překročení přípustného schodku. Zatímco předchozí italská vláda počítala na rok 2019 se schodkem 0,8 procenta HDP, nynější návrh předpokládá deficit 2,4 procenta HDP. Takový deficit je sice stále nižší než tříprocentní limit daný Paktem růstu a stability, nicméně Evropská komise kritizuje zejména právě ono trojnásobné navýšení oproti předchozímu plánu.

Italskou situaci problematizuje příliš vysoká úroveň veřejného zadlužení, na úrovni kolem 130 procent HDP. Ta je druhá nejvyšší v EU, po Řecku.

Zmíněné řízení ve věci překročení přípustného schodku by však následovalo až po projednání „závadného“ italského rozpočtu Evropskou radou, sestávající z hlav států nebo předsedů vlád členských zemí EU. Výsledkem řízení ve věci překročení přípustného schodku mohou být sankce vůči Římu.

Evropská komise a ostatně i Evropská rada však situaci zřejmě nebude chtít „hrotit“, alespoň ne před volbami do Evropského parlamentu v květnu příštího roku. Tvrdý postup vůči Římu totiž bude vodou na mlýn italským antisystémovým politickým silám. Podle aktuálního průzkumu veřejného mínění má italský rozpočet podporu takřka 60 procent italské veřejnosti. Brusel tedy bude Itálii kárat, žádat nápravu, nikoli ji však trestat. Alespoň tedy v nadcházejících předvolebních měsících.

Řím sice připouští, že pravidla Paktu růstu a stability porušuje. Nicméně v tom není zdaleka sám. V období od ustavení eurozóny do loňského roku došlo ke 168 překročením přípustného schodku některou ze zemí platících eurem. Celkem 47 z těchto případů lze zdůvodnit objektivně tíživou ekonomickou situací, což Pak růstu a stability připouští, ovšem dalších 121 porušení pravidel ve věci deficitu mohlo být sankcionováno. Ale nebylo. Pokutováno nebylo ani Německo, které Pakt porušilo na počátku milénia vůbec jako jedna z prvních zemí.

Navíc, ze zemí, které platí eurem, v loňském roce plně Pakt a tedy kritéria pro přijetí eura plnilo v oblasti veřejných financí pouze Estonsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Nizozemsko a Slovensko. Tyto země mají dohromady 29,8 milionu obyvatel. Eurem tedy plně v souladu s pravidly EU platí nejvýše 8,7 procenta obyvatel eurozóny.

Ještě k tomu je třeba doplnit, že Itálie od svého vstupu do eurozóny postupovala v oblasti veřejných financí poměrně striktně. Striktněji než Německo. Římu se totiž od přijetí eura celkem soustavně daří, na rozdíl od Německa, vykazovat primární rozpočtový přebytek. Primární přebytek neobsahuje platbu za obsluhu dluhu. To, co tedy italské veřejné finance stahuje dolů, jsou dluhy nahromaděné od 70. do 90. let minulého století, tedy před přijetím eura.

Řím tak bude mít po ruce dost munice pro argumentaci, že i když pravidla porušuje, Brusel vůči němu postupuje až příliš přísně. I proto nakonec Brusel zřejmě zůstane raději u „pokárání“.

Skutečný verdikt nad Římem tak vyřknou až dluhopisové trhy. Rozpětí mezi italskými a německými desetiletými dluhopisy aktuálně vykazuje nejvyšší úroveň od roku 2013, zhruba tři procentní body. Výnos z italských dluhopisů sice klesl ze svých maxim za období od roku 2014, jichž dosáhl překročením úrovně 3,8 procenta koncem minulého týdne, nicméně nelze vyloučit, že se při zostření napětí mezi Římem a Bruselem ocitne nad úrovní čtyř procent. To už snadno může být psychologická mezi, jejíž překročení spustí mnohem dramatičtější vývoj, než je ten dosavadní. Brusel a Řím by pak musely jednat mnohem aktivněji a zřejmě činit ústupky, které teď ještě nejsou na pořadu dne. Brusel se totiž bude obávat rozlití italské krize do dalších zemí jižního křídla eurozóny, jako je Španělsko nebo stále se zotavující Řecko. Řím tedy nepochybně není jediný, kdo má hodně co ztratit.