Čtyři z deseti Čechů finančně krvácí. A to nejhorší teprve přijde
Týká se to hlavně lidí starších 66 let, dále lidí s vyšším vzděláním a vyššími příjmy. Více než desetina Čechů (11 procent) si rezervu začala dělat kvůli obavám spojeným s koronavirem. Nezaměstnanost v příštím roce může dosáhnout až deseti procent. V příštích měsících budou propuštěny sta tisíce lidí. Hlavní náraz přijde na podzim, až odezní současná záchranná opatření vlády. Ta spočívají v tom, že stát platí lidem za to, že nepracují, takže nemusí být propuštěni. To ale jen díky tomu, že se stát zadlužuje. Takže to, že mnozí lidé nyní nepracují a přitom dostávají mzdu nebo její část, zaplatíme v budoucnu všichni, a sice vyššími daněmi.
Řada lidí a domácností v ČR žije stylem „z ruky do úst“. A to jak z objektivních důvodů, tedy proto, že jejich příjem je příliš nízký na to, aby vytvářeli úspory, tak také z důvodů subjektivních. Prostě se subjektivně rozhodli, že si třeba na zájezd k moři i půjčí u lichváře, jen aby se na facebooku mohli přátelům chlubit fotkami z „báječné dovolené“ – to, že byla na dluh, už neuvádějí, pochopitelně.
Často se v médiích ozývá, že nejde o nic subjektivního, ale o „objektivní“, systémovou vadu, jejímž projevem je třeba přemíra exekucí. Neexistují ovšem žádná opravdu neprůstřelná data, že lidí v exekuci nebo insolvenci onen údajný „skoro milion“. Například údaje InsolCentra naznačují, že jich je ve skutečnosti spíše půl milionu. Ovšem i to je číslo, jež je žádoucí snížit, samozřejmě.
Podle ekonoma Lukáše Kovandy se řada Čechů v exekuci ocitá prostě proto, že zkouší, co vše si mohou dovolit či nereagují nebo nechtějí reagovat na úřední výzvy. Například „zapomenou“, že mají jít uhradit pokutu za jízdu MHD načerno. Po letech se pak diví, jak pokuta nabobtnala. Nehledejme za každou exekucí hned nebohou samoživitelku nebo dlouhodobě nemocného člověka, který přišel o možnost dostatečného příjmu. Ze statistiky, která je tak jako tak sporá, nelze už vůbec vyčíst prvotní důvod zadlužení a exekuce. V mediálním prostoru se pak hovoří o „pandemii exekucí“, ač jde o nepodloženou věc. Zrovna tak může jít o „pandemii laxnosti“ či o „pandemii nerespektování pravidel a zákonů“.
Dalším omílaným mediálním klišé je, že Češi se v problémech s osobním financemi ocitají ještě i kvůli jiné, opět „objektivní“, systémové vadě – obecně nízkým platům. Vskutku, máme relativně nižší platy, než je tomu ve většině západoevropských zemí. Máme ovšem také nižší cenovou hladinou. Za sto eur se toho v Česku koupí rozhodně více než v Německu. Navíc reálné výdělky v přepočtu na osobu, očištěné o inflaci, rostly v třeba v letech 2013 až 2019 v Česku šestinásobným tempem v porovnání s eurozónou.
Češi v posledních deseti letech bohatli rychleji než Slováci, kterým tedy euro nijak k rychlejšímu bohatnutí nepomohlo. Majetek průměrného Slováka dosahuje podle studie Allianzu necelých 60 procent majetku průměrného Čecha. Počítá se jak movitý, tak nemovitý majetek. Slováci však tento majetek mají více než Češi nafouknutý dluhem. Například proto, že sice bydlí ve vlastním, ale splácí na danou nemovitost hypotéku. Pokud porovnáme majetek Čechů a Slováků po odečtení dluhu, dopadají Slováci ještě hůř. Jejich majetek pak už totiž neodpovídá ani oněm 60 procentům, čili třem pětinám majetku Čechů. Majetek průměrného Slováka, pokud nepočítáme dluh, odpovídá jen o něco více než jedné třetině majetku průměrného Čecha, konkrétně 37 procentům. Nabízí se srovnání s Němci. A nevychází pro Slováky lichotivě. Průměrný Slovák má totiž procentuálně zhruba o tolik nižší majetek než průměrný Čech, o kolik má průměrný Čech procentuálně nižší majetek než průměrný Němec. Jednoduše řečeno, v majetku Němce a Čecha je zhruba stejný rozdíl jako v majetku Čecha a Slováka. Přitom před deseti lety, když Slováci přijímali euro, na tom relativně vůči Čechům byli lépe než dnes. Tehdy majetek průměrného Slováka činil 62 procent majetku průměrného Čecha.
Sečteno podtrženo, majetek Slováků je více nafouknutý dluhem než majetek Čechů. A i tak jsou na tom dramaticky hůře. Čím je Čechovi majetkově Němec, tím zhruba je Čech zase Slovákovi. A to navzdory tomu, že Slovák už deset let platí eurem. Vlastně se jeho majetkové zaostávání za Čechem za dobu, po kterou platí eurem, ještě prohloubilo.
Češi navíc těží z vysokého podílu vlastnického bydlení. Na to se podle Kovandy často zapomíná. Většina Čechů bydlí ve vlastním, což v Evropě rozhodně není pravidlem. A Češi navíc mnohdy vlastní další nemovitosti, třeba chatu nebo chalupu. O tom se třeba Švýcarům ani nesní, neboť zatímco skoro 80 procent Čechů bydlí ve vlastním, ve Švýcarsku je to jen zhruba 40 procent obyvatel. V Německu přibližně 50 procent populace. Rozšířené vlastnické bydlení v ČR představuje svým způsobem „čtvrtý pilíř důchodového systému“, protože řada nynějších či budoucích penzistů se v hospodaření své domácnosti opírá či opírat bude právě o vlastnické bydlení.
Česko je ve mezinárodním kontextu stále poměrně rovnostářskou zemí. Chudí lidé v naší zemi sice bohužel jsou, ale jejich podíl se nijak nevymyká standardu nejvyspělejších zemí Evropy. Chudobou je ohroženo méně než deset procent české populace. To je nejméně v Evropské unii. Průměr pro EU činí zhruba 17 procent. V Německu je chudobou ohroženo přibližně 16 procent populace. Poměrně příznivý obrázek poskytuje i ukazatel materiální deprivace. Statistici sledují, zda si domácnosti mohou dovolit následujících devět položek: neočekávaný výdaj ve výši kolem 10 tisíc korun, týdenní dovolenou, konzumaci masa obden, automobil, včasnou platbu různých pravidelných plateb a splátek, dostatečně vytápěný byt, barevný televizor, pračku a telefon. Pokud si domácnost nemůže z finančních důvodů dovolit čtyři a více položek z daného seznamu, říkáme, že je takzvaně materiálně deprivovaná. V ČR je takových domácností tři až pět procent. Průměr EU přitom činí zhruba sedm procent. V Rakousku je podíl materiálně deprivovaných lidí zhruba stejný jako v ČR. Vyšší než v ČR je například v Portugalsku, Itálii, ve Francii, Belgii a dalších zemích EU. Na takovém Slovensku je dokonce takřka dvakrát vyšší než v ČR.
Stát hraje zásadní roli v tom, že se tady v posledních třiceti letech nůžky nerovnosti rozevřely jen velmi málo. V tomto svoji úlohu plnil a plní. Vždy se najde někdo, kdo bude nespokojený. Hodnota však vzniká konec konců jen prací. Kdo pracuje, nemá problém dosáhnout v tomto státě alespoň uspokojivé úrovně živobytí. Více než propouštění se teď Češi bojí jiné věci.
