Nová čísla nepotvrzují oprávněnost nářku českých firem
Více než sedmdesát procent odborně se vzdělávajících středoškoláků vykazuje vedle Česka ještě Finsko a Slovinsko.
Údaje za Česko se příliš neliší od dat z roku 2014. Tehdy země vykazovala 74 procent absolventů středoškolského studia odborného zaměření. A tedy pouze 26 procent absolventů studia zaměření všeobecného. I v roce 2017 byl v Česku nejnižší podíl všeobecně se vzdělávajících středoškoláků (gymnazistů) v celé EU, a sice jen 28procentní. Nejvyšší podíl všeobecně se vzdělávajících středoškoláků vykazuje za rok 2017 Irsko (90 procent), Kypr (83 procent) a Maďarsko (77 procent).
V rámci odborného středoškolského vzdělávání stále v ČR dominují obory technické, výrobní a stavební (např. v rámci výuky učilišť). Výrazněji jsou zastoupeny následně také ještě obory společenské, obchodu a práva (např. ty vyučované na obchodních akademiích) a obory služeb (např. ty vyučované na „hotelovkách“).
Podle ekonoma Lukáš Kovandy nejnovější data Eurostatu tedy na první pohled příliš nepotvrzují oprávněnost nářku řady českých firem. Ty si dlouhodobě stěžují, že marně hledají technicky vzdělané absolventy. Dokonce i politici či představitelé zaměstnavatelských organizací upozorňují na nedostatek středně vzdělaných a vyučených techniků. Přitom by jich Česko mělo mít papírově nejvíce v celé EU. Odhlédneme-li pochopitelně od demografického vlivu stárnutí populace a tenčícího se stavu mladých věkových ročních, což je ale problém celé řady dalších zemí EU, nejen ČR.
Je ovšem pravda, že Česko jako prakticky nejprůmyslovější ekonomika v celé EU potřebuje vyšší podíl odborně vzdělaných středoškoláků než jiné evropské země, a to pochopitelně hlavně těch v oborech technických, výrobních a stavebních. I pokud se však zaměříme na tyto obory, Česko stále dominuje. Míří do nich stále více než čtvrtina středoškoláků, což je podíl, který žádná jiná země EU nevykazuje. V EU jako celku se tento podíl pohybuje jen asi kolem patnácti procent.
Podle Kovandy je volání firem po zintenzivnění technické výuky tak možné číst třemi způsoby.
Zaprvé, firmy mohou volat po zintenzivnění jaksi „preventivně“, aby zamezily vážnému nedostatku technické pracovní síly v budoucnu (který by je přinutil výrazněji zvýšit mzdy), i když zatím ještě je situace relativně příznivá.
Zadruhé, je možné, a pravděpodobné, že absolventi sice získávají odborné středoškolské vzdělání, avšak takové, které již neodpovídá potřebám dnešní praxe, takže nezřídka najdou uplatnění v úplně jiném oboru, třeba jako realitní makléři.
Třetí možností je ta, že Česko je stále natolik průmyslové, že je s to absorbovat nejvyšší podíl odborně vzdělaných středoškoláků, a přitom „je mu to stále málo“.
Zejména posledně dva jmenované možnosti signalizují naléhavost nutné reformy. Ať už vzdělávacího systému jako celku, aby lépe vyhovoval potřebám dnešní praxe (např. rozvojem duálního vzdělávání), nebo celé ekonomiky, která je nebezpečně vysoce a dosti jednostranně závislá na průmyslové výrobě (na úkor třeba sféry služeb), což se časem může vymstít, uzavírá Kovanda.
