Řecko po více než osmi letech odpojí od kapaček. Co teď se zemí a jejími financemi bude dále?

A to také za běžný, tedy tržní úrok. Za vyšší úrok, než za jaký si půjčovalo v rámci právě končícího programu. V něm si Řecko půjčovalo za 0,95 procenta. Desetileté řecké dluhopisy přitom aktuálně vynášejí 4,3 procenta. Řecko se tedy musí připravit na přibližně čtyřnásobně vyšší úrok, záleží ovšem také na délce splatnosti dluhopisu.

V loňském a letošním roce Athény poprvé od roku 2014 provedly testovací emise pěti a sedmiletých dluhopisů, které dopadly příznivě. Řecko v jejich rámci dohromady získalo 4,4 miliardy eur za příznivou úrokovou sazbu. Tyto prostředky slouží jako hotovostní polštář v době opouštění záchranného programu. Řecku budou po opuštění programu v plnohodnotném návratu na finanční trhy pomáhat také prostředky z poslední tranše končícího záchranného programu, které země obdržela počátkem letošního srpna ve výši
patnácti miliard eur.

Celkově Řecko disponuje polštářem ve výši přes dvacet miliard eur, který mu umožňuje, aby s plnohodnotným návratem na finanční trhy nemuselo spěchat a mohlo zvolit příznivý okamžik. S tímto polštářem by Athény měly vystačit dva až tři roky a termín návratu na trhy je zcela v jejich kompetenci, nepodléhá tedy schválení věřiteli. Věřitelé ovšem na
druhou stranu budou do země podnikat pravidelné čtvrtletní mise a Řecko si od nich bude muset nechat schvalovat každou zásadnější reformu. A to až zřejmě do roku 2060, kdy splatí poslední euro ze záchranných peněz.

Bezprostředně návrat Řecka na trhy ohrožuje měnová turbulence v Turecku a nejistota kolem ekonomického a finančního stavu Itálie a jejích bank a také riziko možného „tvrdého brexitu“.

Řecko stále dluží prostředky také z předchozích dvou záchranných programů, z nichž první započal v roce 2010. Celkový dluh Evropskému stabilizačnímu mechanismu tak představuje 204 miliard eur. Největším akcionářem tohoto mechanismu je se zhruba 27procentním podílem zmíněné Německo, následují další země eurozóny. Na třetím záchranném programu finančně neparticipoval Mezinárodní měnový fond. Ten se dlouho zdráhal programu účastnit, jelikož považoval řecký dluh v dané výši a za daných podmínek splácení za alespoň částečně nesplatitelný. Jeho vnitřní regule přitom v takovém případě neumožňují poskytnout záchranné prostředky.

Letos v červnu se evropští věřitelé Řecka dohodli na dalším změkčení podmínek splácení dluhu, takže by fond již participovat mohl, avšak do konce programu už v té době zbývaly jen dva měsíce. Fond tedy svoji účast již „nestihl“. Beztak by byla spíše jen symbolická, na rozdíl od předešlých dvou programů. Mezinárodnímu měnovému fondu Řecko dluží zhruba 32 miliard eur, a to za úrokové sazby přibližně od 2,9 do čtyř procent. České republice náleží v Mezinárodním měnovém fondu členský podíl ve výši 0,46 procenta, tudíž Řecko „dluží“ prostřednictvím fondu České republice zhruba 3,8 miliardy korun.

Athénská vláda se nakonec rozhodla pro „čistý“ odchod ze záchranného programu. Řecká centrální banka ovšem navrhovala, aby se vláda po ukončení programu dohodla ještě na přechodném opatření v podobě preventivní úvěrové linky. Ta by umožňovala, aby řecké banky čerpaly prostředky od Evropské centrální banky za nadále výhodných podmínek. Evropská centrální banka totiž až do dnešního dne uděluje řeckým dluhopisům výjimku a přijímá je jako zástavu při poskytování úvěrů navzdory tomu, že nemají dostatečně vysoké hodnocení – hodnocení investičního stupně. Od zítřka ale v souvislosti s ukončením záchranného programu tato výjimka končí. Ruku v ruce s tím také pravděpodobnost toho, že by Evropská centrální banka ještě zahrnula řecké dluhopisy do svého rozsáhlého programu odkupu dluhopisů (kvantitativní uvolňování), prakticky padá na nulu. Zahrnutí do kvantitativního uvolňování, které ovšem končí letos na sklonku roku, by bylo vzpruhou řeckým dluhopisům a umožnilo by Athénám si na trhu půjčovat za nižších úrokových sazeb.

Řecká krize celkově znamená memento v dějinách finančních trhů, jelikož pro Athény značí ztracené čtvrtstoletí s nesmírnými nejen ekonomickými, ale i sociálními náklady. V uplynulých takřka devíti letech, kdy se Řecko s krizí potýká, byly zejména Athény dějištěm bezpočtu demonstrací a pouličních bouří – a bohužel dokonce i protestní sebevraždy. Obyvatelstvo se totiž radikalizovalo v rámci odporu proti striktním úsporným opatřením, jimiž věřitelé podmiňovali své záchranné půjčky. Sanace Řecka vstupuje do historie jako největší v historii.