Ministryně Maláčová si rouškovným kupuje voliče. A s ní i celá vláda
Pro takový jednorázový bonus, Maláčová jej označuje jako „rouškovné“, se však těžko hledá objektivně smysluplné ekonomické opodstatnění, upozorňuje ekonom Lukáš Kovanda. Babiš hovoří o tom, že důchodci během vrcholícího šíření koronavirové nákazy prožívali "stres", takže mají nárok na podobnou kompenzaci jako OSVČ.
Jenže v případě OSVČ se jednalo o kompenzaci výpadku příjmů, způsobeném uzavřením podstatné části ekonomiky v rámci boje s nákazou. Důchodcům příjmy nijak kráceny nebyly. OSVČ by nyní mohly teoreticky argumentovat, že také jako důchodci prožívaly stres, za který ještě kompenzovány nebyly, protože dosavadní kompenzace hojila pouze tu finanční, nikoli psychickou újmu. Vláda totiž svoji jarní pomoc OSVČ zdůvodňovala opravdu jako kompenzaci finanční, nikoli psychické újmy.
Ve skutečnosti jde v případě „rouškovného“ mnohem spíše než o stres důchodců o jejich voličskou přízeň. Početná a loajální část elektorátu se u volební urny umí odvděčit. Navíc mnozí penzisté opravdu mají pocit, že vláda na jaře třeba právě OSVČ „rozdávala až příliš“ a začínají se bát, že na ně nezbyde, ba že se dokonce jejich životní úroveň zhorší. Vládní strany, tedy hnutí ANO i ČSSD, nechtějí riskovat, že si penzisty rozezlí natolik, že ti u voleb začnou dávat hlas někomu jinému. Proto svorně – a mediálně synchronizovaně – si nyní za peníze daňového poplatníka hodlají přízeň důchodců pojistit, případně koupit zpět. Opatření má vyjít státní kasu na zhruba 17 miliard korun.
Jedná se pochopitelně o záměr nesystémový, ale tím byla pomoc OSVČ také. Ta však měla své opodstatnění kvůli zcela mimořádné koronavirové krizi. Nesystémovost „rouškovného“ vyniká tím více, že zrovna právě ministryně Maláčová ustavila v pořadí již několikátou důchodovou reformu, ale ta dosud s ničím smysluplným nepřišla.
Je nedůstojné, jak vláda po stovkách (měsíčně) důchodcům přihazuje, když potřebuje jejich hlasy. Je ostudou politiků, že již čtvrtstoletí otálejí se zavedením smysluplné, udržitelné a zásadní reformy penzí. Je ostudou nynější důchodové komise, že současné vládě k tomu poskytuje alibi svojí samotnou existencí. Politici by se neměli neustále schovávat za nové a nové komise. Vše podstatné už připravily komise předchozí. Nyní je na politicích, volených zástupcích lidu, a tedy daňových poplatníků, aby o podobě reformy rozhodli, míní Kovanda.
Teprve reforma penzí zajistí, že důchodci budou mít více peněz, aniž by se stát dále trvaleji zadlužoval. Bohužel, i současná ministryně práce a sociálních věcí má jiné priority. Raději se věnuje podružnosti v podobě srovnávání toho mála, co si důchodci a důchodkyně mezi sebou rozdělují, než aby do systému skutečnou reformou postupně vlila více peněz. Takový krok si žádá politickou odvahu, kterou generace našich politiků nikdy neměly, uzavírá Kovanda. Důchodci si zřejmě přilepší víc, než se předpokládalo.
